Otvírák

Už dva týdny se trápím s prvním příspěvkem na svůj blog a pořád nevím, jak do toho. Těšil jsem se, až budou moje nové webové stránky hotové, a moc se mi líbí. Jsem z nich nadšený, a tak mám pocit, že první příspěvek by měl být fakt dobrý. Co dobrý, skvělý. O čem by měl vyprávět? O mé radosti, o něčem opravdu důležitém, o nějaké hluboké myšlence? Ambice jsou veliké. Jenže je to past. Past, do které se stále chytáme. Past významu času.

Pominu diskusi o tom, jestli něco jako čas objektivně vůbec existuje, to je problém fyziků. My ho ale subjektivně prožíváme a sedáme na jeho vějičky. Tak jako teď já.

První příspěvek. Mezník, událost jiného významu než ty ostatní. Jenže čas je kontinuum, něco, co plyne, a tato minuta je stejně dlouhá a významná jako ta předchozí a jako ta příští. Z pohledu plynutí času mezi nimi není rozdíl. V našich osobních životech to ale takhle nefunguje. Některé minuty, hodiny či dny jsou nositeli událostí pro nás příjemných, nepříjemných, důležitých nebo nudných. Naše prožívání dává času významy a obsahy. Jsou to ale naše individuální prožitky. Hodina, která je pro mne důležitá, je pro ostatní třeba úplně bezvýznamná. Moje radost z nových stránek je moje, pro vás ostatní zas tak moc neznamená.

Když jsem si tohle uvědomil, opustil jsem všechny ambice na posun lidstva a převratné příspěvky a podíval se na všechna témata, která mne v těch vznešených chvílích napadla, a položil si otázku, jestli mají něco společného. A měla. Přesně to, o čem jsem psal výše. Rozdíl mezi mým vnitřním prožíváním a prožíváním vnějšího světa. Rozdíl mezi uvnitř a venku.

Stále silněji to cítím kolem sebe v každodenním životě. Kolem nás se děje spousta zmatených událostí, které se ale promítají do našich vnitřních životů. Jsme unavení, otrávení, vyděšení z věcí, které plynou kolem nás a nedovedeme je ovlivnit. Je těžké hledat v takovém prostředí klid a rovnováhu. I silní jedinci začínají podléhat. Co s tím? Člověk je propojen se svým prostředím. Ovlivňují se navzájem. Jenže co když je vnější prostředí destruktivní a toxické a my nemůžeme odejít? Pro sebe jsem si našel recept v tom, že se od tohoto prostředí snažím odpojit. Udržovat pouze nezbytné minimum kontaktu a žít spíš svůj vnitřní život. A žít ho tak, abych se co nejlépe připravil na návrat lepších časů venku. Protože čas je kontinuum. Prostě plyne, a díky tomu se dá spolehnout na jednu věc – nic tu není napořád.